Poslední období dešťů - v Africe

I když jsem měla, jako vždy na poslední chvíli, ještě tolik naléhavých a zajímavých témat, která jsem chtěla na blogu popsat a nafotit, události nabraly rychlý spád a já si je budu už muset nechat pro sebe. V Abidjanu stejně jako v celé jižní části Pobřeží slonoviny pomalu začalo období dešťů, což znamená, že se občas, zatím ne každý den, nebe ze dvou třetin překrylo černou pokličkou a pak se strhl liják, před kterým nemohlo nic obstát. Myslím, že neexistuje deštník, který by ty hrozné proudy vody zastavil, neexistují stěrače, které by je stihly stírat a kdyby ve všech částech města existovala kanalizace, stejně by neměla šanci je pojmout.

Není to nejlepší období na to, aby se člověk z Afriky stěhoval, ale nedalo se nic dělat a do našeho domu vtrhla skupina baličů se stohy složených kartonů, kotouči lepících pásek, obrovskou rolí bublinkového igelitu a začala náš africký domov přeměňovat v hromady  krabic a monstrózně zabaleného nábytku. Loď, na kterou měly být naše kontejnery naloženy, měla z Abidjanu do Evropy odplouvat za deset dní. Samozřejmě nastaly drobné zádrhely, které mě už nikterak nevyvedly z míry: řidič auta, které přiváželo velký kontejner, se marně snažil vmanévrovat do naší úzké uličky. Přestože to jeho kolega před pěti lety zvládl, tento akci po několika marných pokusech vzdal a oznámil mi, že má speciální zařízení, které by na tak malém prostoru stejně nedokázalo kontejner z auta sejmout.  Posadil ho tedy na sousední větší komunikaci, tam, kde nás před dvěma lety děsil svými výstřely Gbagbův tank. Tak mělo celé okolí dobrou možnost pozorovat naše stěhování a zájem byl samozřejmě značný. Druhý řidič s menším kontejnerem sice do úzké uličky vjel, ale když ho hydraulická ruka  posadila před naše vrata, začala najednou stříkat ven proudem kapalina. Zaměstnanci stěhovací firmy, kteří se do té doby vyznačovali naprostou letargií, se najednou začali pohybovat nebývalou rychlostí. Přestože se rybník kapalin zvětšoval, nějak se jim podařilo gejzír zastavit a hydraulický jeřáb se z posledních sil zvedl. Bylo mi vysvětleno, že kdyby zůstal na zemi, nikdo by s ním už nepohnul a zahradil by tak jediný příjezd do našeho domu. Asi bychom se v tom případě z Afriky neodstěhovali.

Nakonec  byly oba kontejnery úspěšně naplněny, zaplombovány a pak čekaly se vším naším majetkem před domem ve vedru i dešti stejně celý další týden, než loď s několikadenním zpožděním vyplula z přístavu v Abidjanu. Cesta do Evropy by jí měla trvat 20 dní. Náš odlet nebyl žádný problém, jen jsem se snažila nezapomenout, abychom s sebou jako vždy měli antimalarika pro případ, že bychom až v Evropě dostali malárii. Její inkubační doba je deset dní a komáři jsou nejúspěšnější právě když je člověk ve stresu, vyčerpaný a  neopatrný.

Jako největší organizační oříšek se ukázal transport naší fenky Tesly.  Protože jsem byla již varována, studovala jsem měsíce dopředu na internetu příslušné požadované doklady a certifikáty.  Myslím, že se mohu směle prohlásit za odbornici na "dovoz psů, koček a fretek v zájmovém chovu ze třetích zemí do Evropské unie". Zádrhel jsou právě ty „třetí země“, ze kterých je potřeba potvrzení nejvíc. A mezi ně Pobřeží slonoviny samozřejmě patří. Záludný je také požadavek dopravit měsíce předem do certifikované evropské veterinární laboratoře krevní sérum psa, aby zde stanovili obsah jeho protilátek proti vzteklině. O tom by se dal napsat samostatný článek, ale nakonec se kupodivu podařilo. Místní veterinář, který sice neumí zavést ani čip, natož zvířata operovat, ale rád dává razítka, by mi myslím potvrdil i vývoz psa, přešitého z krokodýla. Problémy naopak dělaly evropské letecké společnosti, které požadovaly, abych při přestupu vyzvedla padesátikilovou bednu se psem a sama ji na letišti přepravila k dalšímu letu do Prahy. Po dlouhém hledání a vyjednávání se nakonec ukázala jako nejschopnější společnost Emirates a tak  Tesla absolvovala třídenní cestu z Abidjanu do Prahy přes Dubaj, kde strávila kvůli (ne)návaznosti letů noc v „pet centru“. Tam ji údajně oslovili jménem, změřili krevní tlak, dali občerstvení a vzali na procházku... Cena letenky i pobytu v Dubaji tomu odpovídala a do Evropy by za ni doletěli dva dospělí lidští jedinci.

Já jsem se o týden dříve bez mezipobytu v jakémkoliv centru přepravila do Prahy a než jsem si stačila užít pobytu v jarních Čechách, projevily se následky vytrvalého deště. Čechy i Prahu zaplavila velká voda a tak nebylo příliš prostoru pro to, být sentimentální. I když deset let, strávených v rozvojových zemích, z toho poloviny na Pobřeží slonoviny, se podepíše na každém, v pozitivním i negativním smyslu.

Přežila jsem malárii i válečný konflikt, jehož závěrečné boje se odehrávaly kolem našeho domu, ba co víc, přestala jsem tyto zásadní fenomény západoafrického života brát na lehkou váhu. Zvykla jsem si na každodenní trable, vyplývající z života v cizí zemi a kultuře, náročné podnebí, neustálé pocení a soužití s hmyzem všeho druhu. Naučila jsem se akceptovat mentalitu místního obyvatelstva. Na druhou stranu jsem si zvykla na ochotné hlídače, uklizečku, zahradníka, nosiče v obchodech a vůbec  úsluhy všeho druhu a také na nebezpečné pravidlo, že za volantem auta je vše dovoleno. Odnaučila jsem se chodit pěšky, jezdit veřejnými dopravními prostředky, nosit jiné než otevřené boty a vycházet večer bez spreje proti komárům. To vše učinilo život v Africe snesitelný, ale obávám se, že pro život v evropském velkoměstě jsou tyto nové návyky nepoužitelné. Němečtí expats s nadsázkou označují lidi s podobným chováním jako „verbuscht“, něco jako zpustlý, křovácký, prostě ten, který byl dlouho v buši.

Vedle stěhování stejnou mírou nenávidím loučení. Přišlo mi najednou zatěžko opustit  dům, ve kterém jsem prožila pět let, přestože jsem často při procházení přízemní chodbou musela myslet na hodiny a dny, které jsme tu strávili na podlaze v poloze na břiše s myšlenkou, že tu budeme zastřeleni, zraněni nebo zasypáni sutinami. Teprve teď jsem vyhodila schované záclony, hvězdicovitě propálené výstřely, které zasáhly okna domu. Ale jak to zlehčila moje jihoafrická kamarádka, vypadaly jednoduše na „ironing problem“ a s podobnou lehkostí  pomalu mizelo drama z mé paměti. Spolu s domem jsme opouštěli i lidi, kteří pro nás pracovali a po společných dramatických zážitcích z bojů o Abidjan se naše vztahy staly ještě srdečnějšími. Naštěstí se nám podařilo pro všechny zajistit další zaměstnání a zároveň jsme je velmi potěšili darováním nesčetných věcí, které jsme nashromáždili pro pobyt v tropech a velkém domě, v bytě v Evropě je však rozhodně nebudeme potřebovat.  Pak nastala větší či menší rozlučovací setkání a večírky a emoce proudily plnou silou. Když člověk žije každé čtyři roky v jiné zemi, má tu výhodu, že poznává stále nové a nové lidi, získává známé a přátele, se stejnou frekvencí je však také ztrácí. Některé vztahy vydrží, ale hodně často je jasné, že to je loučení navždycky.

Na závěr našeho pobytu jsem přesto chtěla uzavřít definitivně ve své hlavě zážitky z válečného konfliktu a prohlédnout si ruiny sousedního prezidentského paláce, kolem kterého jsem tisíckrát projela nebo prošla, ale nikdy jsem nebyla v jeho areálu. Bylo to pro mě něco jako Zakázané město. První dva roky proto, že tam bydlel prezident, který o moji návštěvu nejspíš nestál, další rok kvůli bojům o něj a poté vjezdu bránily hlídkující  modré přilby OSN. Při naší poslední procházce s Teslou nás s manželem napadlo vojáky oslovit a dozvěděli jsme se, že je možné si opatřit povolení ke vstupu. Na to vše však již bylo příliš málo času a prohlídku jsme už neuskutečnili. Takový nápad má ale asi málokdo, pozornost je jednoznačně obrácena k novému prezidentovi, který se po letech čekání a neúspěchů konečně prodral k moci. Spolu s jeho vítězstvím nastaly velké problémy s armádou bývalých rebelů ze severu, která mu „pomáhala“ dobýt zemi a Abidjan. Po dvou letech se konečně začaly realizovat plány, jak těchto 64 000 mužů zaměstnat, aby zapomněli na střílení, loupení a terorizování obyvatelstva vlastní země. Velká část měla např. nalézt uplatnění jako dozorci ve věznicích, bohužel se ukázalo, že nebyli schopni absolvovat třítýdenní kurs, který by je na výkon nového zaměstnání připravil. Z valné většiny byli negramotní, ve školní lavici nikdy neseděli a nebyli schopni se soustředit a učit se. 

Studenti na univerzitě, kteří by se učit chtěli, jsou ve svém na pohled krásně renovovaném areálu také nespokojeni. Zcela absurdně tam každý den přijíždí cisterna s vodou, která kropí nově zasazené stromy, květiny a trávníky, toalety  v areálu však nefungují, protože není voda. Renovované pokoje na kolejích zejí prázdnotou, neboť se údajně ztratily klíče od všech dveří a nikdo si s tím neví rady. Začínají se zde opět vytvářet ozbrojené skupiny jako za minulé vlády, které terorizují ostatní studenty. Centrální  knihovna, úctyhodná budova s klimatizací dosud nedokázala nově zkatalogizovat zbylé knihy a dát je studentům k dispozici. Ve studovnách nejsou skoro žádné židle. EU, která na renovaci poskytla peníze, židle asi nezaplatila... Veřejně se mluví se o tom, že část peněz z předraženého projektu jako vždy skončila v místních soukromých kapsách. Když jsem naposledy  z univerzity odjížděla, nabídl se mi nepopsatelný pohled na to, jak se studenti dopravují. Do autobusu, který po několikahodinovém čekání konečně přijel, se nacpal neuvěřitelný počet mladých lidí, až se dveře nedaly zavřít a hrozny postav z nich visely ven. V té chvíli začali čekající cpát své kamarády dovnitř okny, jako klády. Nikdy jsem nic takové neviděla a už se nedivím, že přetížené autobusy mají tolik tragických nehod, včetně pádu do laguny. Nejhorší však byla zpráva, že studentovi jazyků ze skupiny mé kamarádky-lektorky, který se též držel dveří autobusu, projíždějící auto utrhlo nohu. Při návštěvě ministra vzdělávání se asi divil jen on sám, že na něj studenti místo ovací začali házet kameny. Rodině paní Clementine, která celý život pracovala a živila dvacetičlennou rodinu jako masérka v rodinách cizinců, došly po pár týdnech peníze na její léčení. Nastoupily bylinky z buše a její stav se zhoršuje. Převážná většina obyvatel nemá peníze ani na návštěvu lékaře. 

To je Pobřeží slonoviny, které po pěti letech opouštíme. Změnil se prezident, vláda, ale řadoví obyvatelé země si nijak nepolepšili. Na západě země vládnou nepokoje kvůli nevyřešenému vlastnictví půdy a existují obavy, že tento stav může opět eskalovat do zásadního konfliktu. Když už jsou sociální jistoty v zemi nulové, přála bych jejím obyvatelům, aby se alespoň nemuseli obávat dalšího ozbrojeného teroru. Přála bych jim samozřejmě, aby se změnilo všechno a oni mohli žít život bez strachu, co přinese příští den a zda dokáží zajistit přežití sebe a svých rodin.  Po pěti letech na Pobřeží slonoviny a zkušenostech s africkými "demokraciemi" jsem však velmi skeptická. 

Tímto končím své osobní zpravodajství z pětiletého pobytu v Abidjanu na Pobřeží slonoviny. Psaní mi dělalo radost, i když si uvědomuji, že témata asi nebyla vždycky úplně veselá a že nejsem žádná profesionální spisovatelka či novinářka. Také proto chci poděkovat všem, kteří se mnou mé zážitky sdíleli a věnovali čtení svůj čas. Třeba někdy příště z jiné země...

(Edit 2017: nová země je tady!
Myanmar nebo také Barma
www.myanmarcz.blogspot.com)

Stěhování (africké schodiště bylo české skříni  úzké)

No pasarán!

Dort na rozloučenou...

Pomáhat žít i zemřít (Lotti Latrous)

Téměř na konci pobytu na Pobřeží slonoviny jsem uskutečnila dávný záměr,  který jsem během let, strávených v zemi, překryla novými vjemy a zážitky. Už na začátku jsem se chtěla seznámit s Lotti Latrous a na vlastní oči uvidět, co dokázala sama vybudovat v africkém slumu, uvést do chodu a úspěšně provozovat

Její jméno je  známé patrně každému cizinci v Abidjanu, protože kniha „Lotti, La Blanche“ (Běloška Lotti) patří  vedle turistického průvodce zemí k prvním informačním nezbytnostnem. Její příběh je krátký, ale výmluvný: Švýcarka, kvalifikací zdravotní sestra, se vdala za ředitele mezinárodní firmy Nestlé. S manželem  měla tři děti a na jeho pracovních postech žila životem privilegované mezinárodní smetánky, jak sama uvádí, s kuchařem a šoférem v domě s velkým bazeném. Po pobytech v Saudské Arábii, Nigérii a Káhiře je firma poslala do Abidjanu, kde Lotti začala pomáhat v sirotčinci. Otřesena poměry ve slumu založila a začala provozovat v roce 1999 spolu s místním lékařem bezplatnou ošetřovnu pro chudé. To vše s plnou podporou svého muže, který byl však v okamžiku, kdy ošetřovna začala fungovat, přeložen zpět do Káhiry. DVD, které jsem o Lotti Latrous viděla, se jmenuje Egoistka a to kvůli skutečnosti, že se v tomto okamžiku rozhodla zůstat v Abidjanu a pokračovat ve své práci ve slumu. Muž se třemi dětmi, z nichž nejmladší dceři bylo právě deset let, odešel za prací do Egypta. Lotti chtěla zpočátku pendlovat, což se ukázalo jako nemožné, protože se plně chtěla věnovat svému objevenému poslání. A to neslo výsledky: brzy získala velkou mezinárodní, vysoce dotovanou cenu, v roce 2004 byla jmenována Švýcarkou roku a vedle ošetřovny vznikl postupně také sirotčinec pro děti s AIDS a hospic. Kdo by čekal lvici salónů, která šaramantně okuzluje sponzory, byl by zklamán. Takový člověk by asi ve slumu trvale žít nedokázal. V pětačtyřiceti letech se vzdala pohodlného života, rodiny a vyměnila je za pobyt v tvrdých podmínkách, práci pro nejchudší spodinu abidjanské společnosti, pro nemocné, sirotky a umírající. Postupně ve svých třech zařízeních poskytla pracovní místa padesáti lidem, sama podle své webové stránky byla jedinou neplacenou sílu, organizovala, konzultovala s pacienty a chovala a utěšovala smrtelně nemocné děti a sbírala umírající ve slumu, které jejich rodina zavrhla, aby jim umožnila umřít v důstojných podmínkách. 

Stačí se podívat na DVD,  ukazující každodenní rutinu života Lotty Latrous ve slumu Adjouffou, který se táhne podél pobřežní silnice k Bassamu, aby se člověk hluboce zamyslel nad světem, ve kterém žije, nad jeho hodnotami, nad africkou společností a nevyhnutelně také sám nad sebou. Když jsem se rozhodla, že se do Adjouffou a Centre l'espoir (Centrum naděje) musím konečně podívat, bylo bohužel na setkání s Lotti už pozdě. Na její webové stránce jsem se dočetla, že v lednu kvůli těžké nemoci musela svoji činnost v Centru s konečnou platností vzdát a odejít se léčit do Švýcarska. Nahradily ji tři její krajanky, které se v pravidelných intervalech ve slumu střídají. 

Kdybych byla v západní Africe poprvé, už jen cesta slumem by byla nepopsatelný zážitek. Prašná  ulice plná obrovských louží, dřevěné, igelitové nebo plechové boudy sloužící jako příbytky, obchůdky, kadeřnické či krejčovské „salóny“, dřevěné pulty s potravinami na prodej a všude stovky lidí a hlavně dětí, které si hrají mezi odpadky a drůbeží. Dalo by se vznosně říci, že na tenhle velký kout země Bůh zapomněl, pravda je však taková, že na něj zapomněli vlastní spoluobčané, jimi zvolená vláda a to, co chápeme jako stát. 

Žlutý dům s nápisem Centrum naděje byl jediný zděný na desítky kilometrů daleko a působil jako zjevení. Strážný personál mě pustil dovnitř a ocitla jsme se na zvláštním vydlážděném prostranství, uprostřed kterého se košatil strom a všude byly lavičky a židle plné čekajících. Na africké poměry tu vládl nezvyklý klid a organizovanost, lidé a děti vstupovali do jednotlivých dvěří, vycházeli s papíry v ruce, míhali se bíle odění zaměstnanci. Po chvíli jsem pochopila, co na mě působilo tak zvláštně: „budovy“, které obklopovaly prostranství se stromem ve tvaru písmene U byly ve skutečnosti velké plechové kontejnery, které se používají na přepravu nákladů, se schůdky k jednotlivým  dveřím. Přestože jsem si nedomluvila návštěvu, sympatická a energická zástupkyně Lotti mi promptně  přidělila jako průvodce mladého Francouze, který podle svých slov v Centru pracuje tři měsíce. Vstoupili jsme do kontejnerové miniordinace jednoho ze tří lékařů, který měl na stole velkou knihu se jmény a dalšími záznamy o pacientech, vedle sebe asistenta a jinak mi jako lékař vůbec nepřipadal. Podle jeho slov přijímal denně kolem padesáti návštěvníků, z nichž většina trpí typickými nemocemi slumu: tyfem, hepatitidou, tuberkulózou, malárií, dengue horečkou a co hlavně, přes  osmdesát procent pacietnů je nositeli viru HIV. Dále jsme se podívali do bělostné laboratoře, která je údajně vybavena nejmodernější technikou a dokáže okamžitě dodat nutné expertizy. V dalším kontejneru pak byla velká lékárna, kde pacienti za symbolické finanční spoluúčasti dostanou  potřebné léky. 

Poté jsme se s Pierrem vydali pěšky do sirotčince vzdáleného asi kilometr. Děti byly zrovna ve škole, přítomné byly jen ty menší nebo neschopné školní docházky. Osmiletá holčička, která vypadala na pět let, měla trojúhelníkový obličej a končetiny jako hůlky. Do Centra přišla s tak těžkou podvýživou, že plakala pokaždé, když ji nutili přijmout jen malé množství potravy. Čtyřletého přítulného chlapečka našli před dvěma lety před policejní stanicí, je hluchoněmý, ale dokázal po Pierrovi zopakovat hlásku A a O. Celou dobu pobytu v sirotčinci nereagoval, až poslední tři měsíce začal projevovat zájem a snahu. Čeká ho operace a škola pro hluchoněmé a patrně nějaká, i když nezřetelná budoucnost. Těžký případ už na pohled byla dívčina se zdeformovanou tváří, která trpí bakteriální chorobou, která narušuje a poté ničí ústní sliznici, kosti a celý obličej.  Už podstoupila jednu drahou operaci, další ji čekají, každopádně je její záchrana na nejlepší cestě. Horší zjištění bylo, že všechny děti jsou nositeli viru HIV. Je mezi nimi i synovec populárního ivorijského fotbalisty, malý chlapec, kterého jeho rodina odmítá vzít na vědomí, navštívit či dokonce podporovat.

Problémem společnosti na Pobřeží slonoviny je stigmatizace nemocných AIDS. Přestože je postiženo kolem osmi procent obyvatel, všichni se tváří, že něco takového neexistuje. Nemocné ženy a děti jsou vyloučeny z rodin a končí na ulici, muži dál roznášejí nákazu. Jak mi vyprávěl Pierre, v jiných zemích západní Afriky  jako je např. Senegal či Mali funguje osvěta řízená státem za spolupráce s církvemi, o tom, co je HIV, AIDS, jak se chránit apod. To se na Pobřeží slonoviny kvůli nezájmu nedaří. Co však funguje dobře, jsou zisky podvodníků: na řadě míst ve městě je vidět ručně psané nebo tištěné cedule „specialistů“, kteří slibují vyléčit AIDS do sedmi dnů...

Další smutný fakt je, že stát zdraví jeho občanů v podstatě nezajímá. Také proto je průměrná délka života 55 let. V sousední Ghaně je to pro srovnání 64 let. Průměrný občan Pobřeží slonoviny si lékaře nebo léky těžko může dovolit a tak umírají lidé v produktivním věku na běžně léčitelné choroby. Konzultace u lékaře jsou velmi drahé a když už se na ni rodina složí, chybí peníze na léky. Pak nastupují „léky z buše“, tedy byliny a různé šamanské procedury. Jak mi vyprávěl jeden můj známý,  jeho strýc byl nemocný a když se začal léčit „přírodními“ prostředky, „bylo mu čím dál hůř.“ Potom umřel. Přitom Evropan, šikanovaný doma lékařskými předpisy na většinu medikamentů, se v místních lékárnách cítí jako v ráji. Jsou dobře vybavené, personál profesionální a všechny (!) léky bez předpisu. Levnější variantou je prodej na trhu, kde jsou k vidění obrovské igelitové pytle s pilulkami,  roztříděné podle barev  nebo dokonce v originálně vypadajících krabičkách. Prodejce pak zájemci sám doporučí potřebná léčiva. Bohužel se v mnoha případech stává, že léky jsou falešné a tedy bez jakéhokoliv účinku. V případě tolik obvyklého onemocnění malárií to nemocného často stojí život.

Abidjanští lékaři a místní lékařská zařízení by stála za samostatný popis, jistě ale mluví samo za sebe, že většina politiků a movitých místních létá za lékařkým ošetřením za moře. Mě stačilo k představě několik málo příběhů, například mé německé kamarádky, která se rozhodla čelit strachu ze špatné pověsti místních zdravotních zařízení a nechat očkovat svého ročního syna v jednom z nich. Poté, co strávila dvě hodiny čekáním ve špinavé místosti, kde se v řadě pohybovala tělo na tělo s matkami, které držely v náručí novorozence, žena se sluchátky na uších v téže místností a v civilním oblečení vrazila chlapečkovi stříkačku do ramene s takovou necitelností, že všechny ostatní ženy jen hrůzou vydechly. Pak směla zaplatit a jít, žádné otázky, vysvětlování. Po této zkušenost se rozhodla, že kvůli dalšímu očkování bude létat domů. Když jsem uviděla ošklivou ránu na čele pokladní v obchodě, dozvěděla jsem se, že utrpěla zranění v hromadném taxi, do kterého narazil velký vůz. Ona vyvázla ještě dobře, bez zlomenin. Řidič, který nehodu zavinil, kupodivu nabídl, že raněným zaplatí ošetření. Velkou ránu jí v blízké nemocnici tedy zašili, ovšem bez použití narkózy a léky si měla koupit sama. Protože na ně neměla peníze, rána se jí zanítila a nevěděla, co si dál počít. 

Centrum naděje ve slumu v Adjouffou potřebuje na svůj měsíční provoz  v přepočtu 1.300.000 Kč. Všechny prostředky přicházejí ze zahraničí, od ivorijského státu či jeho občanů nedostalo nikdy nic, s výjimkou drobných příspěvků v podobě potravin od spíše nemovitých lidí. Je soběstačné co do zabezpečení elektřinou, má vlastní zařízení na čistění a dezinfekci vody, kterou k pití zdarma poskytuje obyvatelům okolního slumu. Má též chladící zařízení na uchování těl zemřelých. V komerčních zařízení stojí den  40.000 franků, což je  měsíční plat, který má ve slumu málokdo. Z nemocných, kteří trpí AIDS a o které se Centrum stará, jich zemře 70%.  Když se do Centra dostanou, je pro ně většinou již pozdě. Většina zaměstnanců jsou někdejší pacienti nebo obyvatelé sirotčince. 

Přestože se netajím velkou skepsí, která se týká „pomoci“ Africe jak vůči těm, kteří si myslí nebo předstírají, že pomáhají, tak kvůli těm, kteří jsou objektem pomoci, mám v tomto případě  pocit, že tady je pomoc skutečně pomocí, dostává se těm, kteří ji nutně potřebují a neokrádá  ty, kteří ji chtějí poskytnout. 

Centrum naděje - lékařské konzultace

Bývalé kontejnery

Slum Adjouffou

Na výstavě afrických artefaktů ve Francouzském kulturním institutu se představil před rokem i tento pán (PIPI AU LIT=močení do postele, DEVELOPPEMENT DES SEINES ET DES FESSES=růst poprsí a hýždí, KYSTE OVARIENNE=cysta na vaječníku, BAGUE CONTRE ACCIDENT=prsten proti nehodě, DOULEUR SCIATIQUE=ischias...)

Cesta je cíl

Po návratu z cesty na západ Pobřeží slonoviny se stále ještě snažím vypořádat se svými dojmy a zregenerovat tělo, ztrápené stovkami kilometrů na silnicích, které se místy ani silnicemi nedaly nazvat. Přestože se našlo dostatek humorných situací, nakonec převážil spíš smutek a rozčarování nad tím, jak beznadějně chudý a strastiplný je život mimo výstavní ekonomickou metropoli země a to navzdory  proklamacím a zdání, které se snaží vyvolat nový prezident, který se po letech úporné snahy konečně dostal k moci. 

Moje cestování začalo v neděli a výchozí nálada byla víc než optimistcká, přestože prvním cílem bylo městečko Guiglo, které se nachází 540 km od Abidjanu a  není již přiliš vzdálené liberijské hranici. Pracovníci EU a OSN do této oblasti z bezpečnostních důvodů nesmějí jezdit, protože zde v posledních měsících dochází k ozbrojeným etnickým konfliktům. Je to starý problém, který v poslední době nabyl násilného rázu a situace je napjatá.  Organizace, která mě tam vyslala na inspekci své místní kanceláře ale evidentně situaci neviděla tak černě a je pravda, že nikde žádné nebezpečné momenty nenastaly. Obávala jsem se spíš pověstných zátarasů a „vojenských“ kontrol na silnicích, které údajně šikanují projíždějící, ale při spatření loga na našem autě muži v uniformách většinou bez řečí odtáhli ostnatou traverzu na kolečkách a nechali nás projet. Pokud našeho řidiče kontrolovali, poněkud tázavě na mě hleděli, což jsem si vysvětlovala svojí bílou kůží. Řidič mi ale vysvětlil, že mi spíš chtějí dát přiležitost se zachránit, protože mě přece mohl unést a držet jako rukojmí. To by mě opravdu nenapadlo. Ale vzhledem k tomu, že i auto, kterým jsem cestovala, bylo již jednou přepadeno, ukradeno, ale znovu nalezeno, je asi podobná taktika na místě. Dobrá vůle má ale jistě své meze a tak jsem viděla, jak z minibusů a nákladních aut vyskakuje u zátarasů téměř pokaždé pomocník šoféra a vojákům za průjezd automaticky platí...

Po výjezdu z Abidjanu se zdálo, že se celá země někam přesunuje. „Dálnice“ do teoretického hlavního města Yamoussoukra  byla plná autobusů, minibusů a hlavně nákladních aut. Autobusy měly na střechách neuvěřitelné pyramidy zavazadel v podobě pytlů, smotaných matrací, jízdních kol a hlavně živých beranů. Minibusy byly podobně přetížené, přesto  i nadále zastavovaly na krajnici a na střechu se přivazovaly další a další objemné balíky. Nákladní auta se většinou pod tíhou nákladu nebezpečně nakláněla na stranu. Po okraji silnice postávaly nebo pochodovaly pestře oblečené Afričanky s náklady dříví na hlavách, s dětmi, které už také nesly na hlavách věci ve velkých lavorech a muži na kolech. K prodeji se nabízelo vše možné, většinou k jídlu a do této kategorie patřilo určitě i zvíře, podobné velké kryse, které postávající mladíci drželi ve vzduchu za ocas a nabízeli  projíždějícím. (Později jsem zjistila, že to nebyla krysa, ale aguti, ale na chuti mi toto zjištění  stejně moc nepřidalo).

Poté, co dálnice přešla v úzkou silnici plnou děr a přeplněnou vozidly, začalo být hůře. Ale byla jsem ještě plná nadšení a fyzických sil a tak mi to nepřišlo dramatické. Silnici lemovaly obrovské planoucí stromy flamboyanty, které svými rudými květy dodávaly několika málo poměrně pěkným vesnicím, viditelných ze  silnice téměř idylický vzhled.  Minuli jsme slavnou baziliku v Yamoussoukru a pokračovali směrem na západ přes město Bouaflé do Daloy. Ivorijský kolega a kolegyně, kteří cestovali na trase do Guigla se mnou, do té doby pospávali, ale zde procitli a navrhli udělat přestávku na oběd. Vybrali prověřené maquis, místní restauraci, ale když jsme vstoupili dovnitř, rozhodla jsem se z hygienicko-zdravotních důvodů nemít hlad. Dala jsem si raději nápoj v originálně uzavřené láhvi a oni oba typický pokrm z kuřete.  Ukázalo se, že mé rozhodnutí bylo předvídavé, protože když jsem na společném talíři uviděla mezi kusy kuřete i uvařený pařát, bylo mi jasné, že bych se do takového jídla musela hodně nutit. Neodolala jsem a talíř vyfotila s poznámkou, že mě zajímá jen kulinářská úprava, protože v Číně se pařáty prodávaly na pumpách uzené, zatavené do průhledného balení jako u nás třeba sýr. To byla pravda. Dusnou atmosféru maquis podmalovával pekelný hluk z ulice, kde právě probíhala kampaň k blížícím se regionálním volbám. 

Po osmi hodinách cesty jsme dorazili do Guigla. Malé, nenápadné městečko mi připadalo klidné, i když na křižovatce stálo auto modrých přileb OSN v plné pohotovosti a také rezervovaný hotel Tam-tam předčil má kritická očekávání. Okna mého bungalovu sice vedla do volného prostoru, na kterém stály podivné přístřešky, ale v oknech byly solidní mříže a ani se nedala otevřít. Ložnice ve stylu afrického Ludvíka XIV. vypadala reprezentativně, i když detailnější pohled bylo lepší vynechat. Ve velké koupelně mě mezi vanou a toaletou zarazil velký lavor s vodou a malým hrnkem k nabírání. Došlo mi, že výpadky vody jsou asi běžné, i když v tuto chvíli  pro změnu  nefungovala elektřina, což bylo ve stávajícím vedru kvůli nepoužitelné klimatizaci nepříjemné. Nechtělo se mi s sebou brát moskytiéru, jak mi naléhavě doporučovala moje nadřízená v Abidjanu a hlavně, přiznávám, asertivně  žádat personál, aby mi nad postel zatloukl skobu, na kterou bych ji pověsila. Raději jsem se vybavila chemickými prostředky a doufala, že to nebude tak zlé. Ale bylo. Večeři v místním maquis s kolegy jsem raději s omluvou odložila na druhý den a najedla se v hotýlku. Když jsem viděla, jak se v otevřené restauraci míhají stovky komárů, zalitovala jsem pohrdnutí dobrou radou. Celý velký pokoj jsem tedy vystříkala sprejem proti létajícímu a lezoucímu hmyzu a svůj spací povlak, který vozím raději všude s sebou, jsem z vrchní části pokropila ochranou proti komárům. Je pravda, že mě celou noc žádný hmyz nenapadl, spíš se divím, že jsem se sama  neotrávila v chemických oblacích. 

Druhý den mě čekala práce, mimo jiné také návštěva plantáží kaučukovníku a palem, které se pěstují pro olej. Asistentka projektu mi četla každé přání přímo z očí, k podřízeným se chovala ale arogantně a chudáka správce kaučukovníkové školky peskovala bez ustání za to, že jsme na plantáž nešli pět minut, jak tvrdil, ale patnáct. Když byla na cestě  louže nutila ho, aby mačetou vysekal cestu (pra)lesem. Skoro jsem čekala, že mu nařídí, aby ji nesl. Podél cesty byly obrovské keře se žlutými květy, podobnými  gerberám a dalšími, mně neznámými druhy. Já bych  lesem klidně klidně pochodovala hodiny, i když po návratu do čekajícího auta z nás obou teklo proudem. Tady jsem také poprvé znovu viděla ve vesnici kulaté hliněné chýše, jako v Nigerii. 

Po náročném dni mě kolegové z Abidjanu vzali na večeři do místního maquis. Seděli jsme venku na plastových židlích u nízkého stolečku, za námi byl poněkud divoce vyhlížející bar a vedle gril. Tři mladíci, patrně provozovatelé, nabízeli buď grilované kuře nebo ryby z místního jezera. Ryby ležely vyrovnané na stolečku, lednička nikde, ale je pravda, že byly čerstvé a chutnaly skvěle.  Kolegyně vybrala pro naši čtyřlennou skupinku dva kusy a obsluha se zeptala, jakou chceme přílohu. Když na můj požadavek hranolek, které jsou k mání všude, jak se mi dosud zdálo, mladík odvětil, že tady nejsem v Abidjanu, začala jsem tušit problémy. Po celém dni bez jídla jsem měla hlad jako vlk a tak se rozhodla pro attieké, i když jsem byla varována, že to je těžká příloha, která se k večeři nehodí. Ke stolu na zem byly přistaveny dva lavory s vodou, do nich přišel mohutný střik „savon“ tedy mýdla a poté přinesla obsluha špinavé hadry k utření umytých rukou. 

Napadlo mě, že boží mlýny opravdu melou a tohle je odplata za to, jak jsem se posmívala ivorijským studentům, že v evropské restauraci neuměli jíst příbory. Tady byly příbory totiž desetiprsté a jíst se mělo ze společných talířů. Naštěstí kolegové pochopili moje váhání a majitelé, popoháněni jejich nevrlým pobízením,  nakonec našli jedinou vidličku a lžíci. Kolegyně, se kterou jsem sdílela rybu, do ni bodla lžící a zlomila ji. Přesto rybu rozdělila s tím, že ona si vezme hlavu a tu skutečně snědla. Já jsem dostala zbytek, který jsem si přemístila do plastového hlubokého talíře s attieké, které má konzistenci pilin. To vše jsem se snažila jíst vidličkou z vosku téměř ve tmě s neodbytnou  myšlenkou, že jestli spolknu kost, nikoho tu taková banalita nebude zajímat. Proto jsem si talíř držela skoro u nosu, abych viděla, co jím, snažila se vybírat rybí kostičky zapadlé do attieké a myslím, že si místní o evropské kultuře stolování nic úžasného nemysleli. Sami jedli typicky nakloněni nad nízké stolečky a v hrstech si do úst dopravovali sousta ze společných mís. Určitě to bylo přehlednější a praktičtější, ale nevím, jestli bych to technicky zvládla. Přes dobře míněné varování jsem se nacpala attieké a odcházela se žaludkem těžkým jako vlk, který právě spolkl v dvojitém balení své známé oběti.

Druhý den jsem již sama, jen s řidičem, vyrazila na jih do druhého největšího přístavu země San Pedra. Patří mezi vyhledávané  turistické cíle, hlavně kvůli údajně krásným plážím. Silnice byla naštěstí dobrá, nepříliš frekventovaná, jen na několika místech ji podemlely podtékající říčky a polovina šířky byla utržená.  S osobním autem se podobným místům dalo vyhnout, ale s kamionem nebo autobusem? A v noci? Řidič poznamenal, že pokud nedojde k neštěstí, úřady silnici neopraví. Na rozdíl od trasy z prvního dne bylo okolí silnice jiné. Lemovala je krajina s viditelnými lidskými zásahy a jedna vesnice za druhou. Nebyl to radostný pohled. Vykácet a zúrodnit prales je určitě nesnadný úkol, zejména v místních podmínkách, kde chybí téměř jakákoliv technika. A tak se užívají mačety, univerzální nástroj a také zbraň, bez které místní muž vesnici nikdy neopouští. A pak oheň. Velké stromy, na které mačety nestačí, se nechávají ohořelé stát a to je pro oči Evropana   traumatizující pohled. Také z umělého jezera, které jsme přejížděli, trčely ohořelé pahýly bývalých lesních velikánů a celé to působilo jako místo nějaké velké přírodní tragedie.

Povzbuzující nebyly ani okolní vesnice. Bydlí v nich ve velké míře přistěhovalci, ať už Ivorijci nebo lidé z okolních zemí, kteří přišli za prací na plantážích většinou před mnoha lety a jsou zdrojem stávajících konfliktů. Pohled na vesnice nebo jejich části dokazuje, že obyvatelé nevlastní skoro nic. „Lepší“ domky se staví z cihel, vytvořených smícháním žlutavé hlíny a vody. Místo oken jsou malinké otvory, místo dveří velký otvor. Střechu tvoří většinou černá plastová plachta, zatížená palmovými listy. Ti, kteří nemají vůbec žádné prostředky, si postaví konstrukci domku z klacků a tu pak zaplní stejnou hmotou z hlíny a vody. Všude pobíhají děti a pohybují se ženy, ale pohled už to není tak africky radostný a exotický. Děti jsou otrhané a většina z nich pracuje, buď nosí na hlavách náklady nebo holčičky, které samy sotva chodí, na zádech přivázané sourozence. Připadalo mi, že většina žen byla buď těhotná nebo také s dítětem na zádech. Muži na kolech nebo pěší, které jsem viděla na okraji silnice, měli bezbarvé, potrhané oděvy a vyhublé postavy. Pestrou změnou byly trhy, které se samozřejmě soustředily na silnici a prodávaly se zde hlavně zemědělské produkty a  textilní zboží, nejspíš z Číny. Mezi hromadami cibule a sušených ryb tak vlály zašlé podprsenky a rifle na jedno použití, ale příliš mě to nerozveselilo. 

Přístav San Pedro mě  po této cestě nijak nenadchnul. Kancelář mého zaměstnavatele byla samozřejmě na mořské promenádě, kde k večeru ve stínu stromů a za mořského vánku přestíraly jogging ve značkových soupravách a se zahalenými vlasy místní libanonské dámy a stály tu výstavné budovy různých společností. Druhý den jsem vyjela na kopec v centru města, kde bydlí nejbohatší a uviděla přístav, druhý největší v zemi. Ke spatření bylo také rozlehlé sídlo prvního prezidenta, které používal k odpočinku a další luxusní rezidence. Kolem tenisového klubu jsme sjeli dolů a řidič mi nabídl, zda chci vidět „bidonville“, v doslovném překladu město z plechovek, v jiných jazycích prostě slum. Je zajímavý tím, že je největším v zemi a jeho pochmurným centrem vede prašná cesta plná zvířat a lidí, která nese název Bulvár ADO, tedy současného prezidenta Alassaneho D. Ouattary. Při slově bulvár mi málem  zaskočilo a řidič mi objasnil, že nese jeho jméno proto, že  slíbil, že  nechá hlavní tepnu slumu vyasfaltovat. Úzkou a hlavně za dešťů nebezpečnou komunikaci nakonec rozšířila a opatřila hydranty pro případ požárů Evropská unie. Na slíbený asfalt se čeká dodnes. 

Ze San Pedra jsem se vracela do Abidjanu. Silnice vede podél několik kilometrů vzdáleného pobřeží a její první část do města Sassandra je téměř nepoužívaná. Většina movitých lidí či politiků do San Pedra využívá místní letecké linky. Hned na prvních kilometrech jsme pochopila proč: zbytky silnice vypadají jako po těžkém bombardování, místy chybí vozovka a je nutné neustále kličkovat mezi obrovskými dírami, nejlépe vedle silnice, pokud to jde. Dopravních prostředků se tu potká minimum, protože jedna taková cesta minibus nebo dokonce větší auto spolehlivě odrovná. Dodávka, která kličkovala před námi, měla vzadu nápis "Svěřuji se do opatrování Bohu", což mi přišlo jako jediná možnost, jak se s cestou vyrovnat. Potkávali jsme spíš jen otrhané muže na kolech s nezbytnou mačetou, kteří byli na cestě mezi plantážemi a občas ženy s houfy malých dětí. A všude byly k vidění zase bídné hliněné vesnice a opálené pahýly stromů. Za městečkem Sassandra se silnice neznatelně zlepšila a čím blíže bylo do Abidjanu, tím byla lepší. V jedné části jsme dokonce projížděli skutečným pralesem, ale jen proto, že je to chráněná oblast. Za cedulí, označující její konec se už zase pálilo a následovaly desítky kilometrů kakaových a palmovníkových plantáží až do Abidjanu. 

Když jsme dorazili do Yopougonu, jedné ne z nejlepších čtvrtí ve městě, připadala jsem si jako v Paříži. Asfaltové komunikace, zděné příbytky, prodejní stánky, lépe oblečení lidí, barevná taxi.  Byla to spíš fata morgána, ale po naprostém fyzickém vyčerpání z cesty jsem vše viděla jinou optikou. Také zde byly v plném proudu přípravy na nedělní komunální volby a na plakátech kandidáti slibovali, stejně jako ve vesnicích, modré z nebe. Den voleb je dnes a nedoporučuje se ani teď ani v nejbližších dnech z bezpečnostních důvodů vycházet. Nejspíš se čeká, že se do sebe pustí strany jednotlivých kandidátů, kterým vítězství  při místní politické kultuře   bohatě naplní vlastní kapsy. Obyvatelstvo, které je má zvolit, nejspíš protestovat nebude.

Přeprava lidí i zvířat

Křidýlko nebo?

Guiglo

Přehradní jezero 

Plantáže s mrtvými původními stromy

Vesnice, na prodej pytle s dřevěným uhlím

Stavba domu

Přístav San Pedro

Bulvár prezidenta Ouattary, stále čekající na asfalt

Silnice ze San Pedra do Abidjanu (v období sucha)

Vztahová anatomie

Poté, co jsem si užila pár týdnů evropské zimy, jsem se vrátila do Abidjanu. Tentokrát jsem byla rozumná, zimu jsem nepodcenila a v plné zimní výstroji si spočítala, že  kromě obuvi jsem nosila kolem třinácti  kusů oblečení. V Abidjanu jsem se rychle vrátila k obvyklým třem, maximálně čtyřem kusům oděvu. Suché, horké období je tu na svém vrcholu a mě se zdá, že takové vedro jsem snad na Pobřeží slonoviny nezažila. Téměř jsem nepoznala ani naši zahradu, která byla po čtyřech týdnech vyschlá, jindy svěže zelená tráva žlutá a palmy měly smutně svěšené listy až k zemi. Také místní obyvatelé potvrzují, že vysoké teploty a úporné sucho jsou neobvyklé a cizinci poučeně dodávají, že to je jistě následek oteplování klimatu. Česká republika je ve stejné době zavalena sněhem a teploty jsou pod nulou, nevypočitatelný kritik teorie oteplování však právě  odešel z prezidentského úřadu a tak už se nad tímto rozporem asi nikdo nepozastaví. Otepluje se a hotovo. 

Nevím, jestli jsem dřív byla nepozorná, ale tentokrát jsem si v letadle francouzské společnosti poprvé všimla, že na tácu s podávaným jídlem je mezi mističkami nějaký lístek. Byl na něm vytištěn text oznamující, že žádný z podávaných pokrmů neobsahuje vepřové maso. Vzhledem k tomu, že na Pobřeží slonoviny žije asi 40 procent muslimů, dá se takové upozornění pochopit. Po příjezdu jsem musela jít nakoupit a ve velkém, opět francouzském supermarketu mě překvapilo hlášení pro zákazníky, které začínalo pozdravem As-salámu alaikum, tedy Mír s vámi  a upozorňovalo na uzenářské výrobky bez vepřového masa, které je stejně v místních obchodech spíše výjmkou. Rozhodla jsem se raději pro kuře, i když jsem při pohledu za sklo pultu měla pocity všelijaké, protože ta se tu prodávají i s pařáty a hlavami, s podříznutým krkem. V břišní dutině byl navíc kompletní žaludek a tak se dalo identifikovat, co měl chudák kur k poslední večeři.

Společnost na Pobřeží slonoviny je nábožensky výjimečně tolerantní, jak už jsem vícekrát zmínila, ale  mnoho lidí si klade znepokojeně otázku, zda to tak zůstane i během vlády muslimského prezidenta a jeho kliky. Asi proto jsem si začala všímat věcí, které by mě dřív nezaujaly, ale skutečně překvapená jsem byla, když jsem uviděla na tenisovém kurtu v centru města za největšího žáru a slunce ženu, která „hrála“ v plném zahalení. 

Kromě toho, že mi Abidjan přišel přetopený, zaprášený a vzduch i co do zápachu nedýchatelný, jsem zaznamenala další estetické úpravy města a horší dopravní zácpy v ulicích. Než jsem si zase zvykla na místní styl řízení, málem jsem se dostala do kolize s prezidentskou kolonou, která se řítila vysokou rychlostí v protisměru, protože ten byl prostě volnější.  Abych se zase sžila s realitou, nahlédla jsem do novin. Vedle denních aktualit mě nepříliš intelektuálně zaujaly inzeráty a články  na stránce pod názvem Seznámení. Inzerátů žen byla asi čtvrtina, převažovali muži. Bylo to vcelku  zajímavé čtení:

„Mladá dívka, světlé pleti, hledá muže žijícího v cizině, seriózního a připraveného chovat se k ní jako k princezně. Vtipálci a zvrhlíci neodpovídejte!“

„Rosine, 23 let, 1,64 m, 52 kg, typ manekýna, světlá, 1 dítě, katolička, sympatická, touží poznat muže jakékoliv národnosti ve věku 25 až 30 let, za účelem sňatku.“

„Sexy dívka, krásná a přitažlivá, černá, hledá Evropana pro milostný vztah“.

„Ráda bych se seznámila s mužem 25-60 let. Angela.“

„Je mi 28 let, světlá pleť, 2 děti, toužím poznat Evropana 35-45 let.“

„Je mi kolem třiceti, 1,80 m, 74 kg, pleť káva, hledám Evropana pro vážný vztah.“

„Mladá dívka, velmi krásná, 24 let, pleť světlý karamel, touží po vážném vztahu s vyzrálým a finančně zajištěným mužem.“

„Žena 38 let, velmi dobré vystupování, zaměstnaná v privátní firmě, 1,71 m, 63 kg, HIV pozitivní, hledá muže 38-45 let, dobrého chování, HIV pozitivního (nebo zdravého) pro přátelstvtí  a +. 

„Aïcha, mladá žena, si přeje poznat ivorijského nebo evropského diplomata pro věrné a trvalé přátelství.“

Muži:

„Mladý muž, krásný a velmi světlý, hledá ženu mající víru v Boha, pro vztah založený na věrnosti. Postava awoulaba, světlá pleť, krásná a svůdná.“

„Lionel, mladý student elektrotechniky, bronzový, chce poznat bílou dívku 18-20 let pro upřímné přátelství.“

„Mladý muž, zajištěný, hledá ženu s postavou awoulaba , světlé nebo ebenové pleti pro vztah přátelský a intimní“.

„Paul, pohledný, pleť světlá-lesklá, obchodní manažer, hledá nejlépe: obchodnici, zaměstnankyni banky, finanční nebo průmyslové instituce, šéfku firem z celého světa: Afriky, Ameriky, Asie, Evropy.“

„Přeji si poznat ženu podnikatelku, awoulaba, 25-60 let pro upřímný vztah.“

„Mladý muž, 28 let, se chce seznámit s HIV pozitivní ženou pro velmi vážný vztah.“

„Mladý muž, 28 let, touží poznat bohatou ženu 28-60 let pro milostný vztah.“

„Mladý muž, 1,85 m, 85 kg, černý, pohledný, příjemný a výborného vystupování,  hledá bílou ženu 25-40 let pro milostný vztah.“

Asi třetina inzerátů vypadala „normálně“, nehledali se tam ani Evropané ani zralé ženy  či bělošky ve věkovém rozsahu tří generací. Překvapovalo mě popisování barvy pleti v odstínech od světlé nebo světle lesklé  přes kávovou, světle karamelovou až k černé či ebenové. V našich podmínkách se podobně  udává spíš barva vlasů. Smutné čtení byly inzeráty HIV pozitivních osob. Kupodivu jsem ale nenašla jediný inzerát, jaké byly velmi obvyklé třeba na Srí Lance a které začínaly slovy: „Pro svoji dceru (syna), dobrou budhistku (katoličku), výborného vzdělání a perspektivního zaměstnání, narozenou v tom a tom horoskopu,... hledám muže (ženu) za účelem sňatku.“ Světlá barva pleti se na Srí Lance  zdůrazňovala také, ale inzeráty rodičů, hledajících běžně partnery pro své děti, jsem v abidjanských novinách neobjevila.

Další část  rubriky Seznámení byla poradna „SOS srdce“.

Zde žádala o radu 25letá Tatiana, pracující pro soukromou společnost, která se obávala o osud vztahu se svým snoubencem. Za dva  měsíce měla být známost korunována svatbou. Snoubenec jí totiž zakazoval, aby nosila obtažené oblečení, zejména to, které zdůrazňovalo stehna a celkově odmítal, aby se oblékala sexy. Viditelně jí dělalo starosti, co to v budoucnosti může přinést.

Za pozornost rozhodně stála zveřejněná odpověď, podepsaná panem Manu Ze Života (přesná citace): 

„Drahá Tatiano, dávám plně za pravdu tvému snoubenci, co se týče zákazu nošení obtaženého oblečení, jak je vidíme dnes v Abidjanu. Uvědom si, že stehno obklopuje stehenní kost, která je spojena s kyčlí, holení a čéškou. Je to nejdelší kost v lidském těle. Žena, která se obléká tak, že zdůrazňuje stehna, přitahuje pozornost a chtivost mužů,  stává se zranitelnou, což není dobré pro ženu vdanou ani pro tu, která po manželství touží. Všimni si, že dívky, které se podobně oblékají, nemají velkou šanci se vdát. Riskuješ mnoho. Ženské stehno představuje neuvěřitelné záhadné síly, které zde nechci objasňovat. Žádná První dáma žádného státu neukazuje z tohoto důvodu stehna. To je příklad hodný následování. Nenapodobuj proto západní módu a respektuj zákaz svého snoubence. Tento zákaz ti pomáhá stanovit hranice, ale tvoje svoboda nijak neutrpí. Promluv si se svým snoubencem a slib mu, že mu budeš takovou ženou-múzou, jak od tebe očekává. Na závěr chci říci, že sňatek je nejvyšším cílem každé ženy. Ty stojíš krůček od svatby, o které sní každá. Zapomeň na svůj vkus a módu. Přeji ti moudrost, lásku a štěstí.“ 

Takového vysvětlení bych se nenadála a hlavně anatomický výklad byl neotřesitelný.

Zcela náhodou pobýval tento týden v Abidjanu profesor z jedné západoevropské univerzity a měl veřejnou přednášku na téma manželství v Evropě a Africe, jejich historický vývoj a srovnání. Dospěl při ní k závěru, že stav instituce  manželství je teď na Pobřeží slonoviny na úrovni ranně industriální Evropy z konce 19. století. Tehdy se totiž ženy začaly pomalu emancipovat a v případech nutnosti byly schopny se uživit samy i s dětmi, pokud bylo jejich manželství nesnesitelné.

Takových žen znám v Abidjanu mnoho, ale některé příběhy mě přesto stále fascinují. Po svém návratu jsem opět potkala paní Clementine, statnou ženu kolem šedesátky, vždycky oblečenou v tradičním africkém obleku. Chodí do naší čtvrti nabízet masáže, na které má, jak mi mnohokrát vyprávěla, také vzdělání i certifikát a před mnoha lety, kdy v Abidjanu žilo kolem sta tisíce Francouzů, zažívala zlaté časy. Svoji jedinou dceru měla s prvním mužem, který ji brzy opustil. Od té doby žila s jiným, který jí ale domů postupně přivedl šest dětí, které zplodil s jinými ženami a které ona tedy vychovávala. Starala se také o tři děti své zemřelé sestry. Její muž pracoval jen velmi příležitostně, spoléhal se na její výdělek, na kterém je dosud celkové závislých dvacet členů její „rodiny“. První a vlastní dcera odjela s manželem pracovat do Kanady a v tu chvíli se po dvaceti pěti letech znenadání objevil také její první muž. Žádal, aby ho dcera začala podporovat. Další děti práci nemají, dívky se ještě učí, oba synové  dlouho studovali na univerzitě, ale studia nedokončili a zaměstnání nějak nemohou najít.  

Když jsem viděla, že je velmi přepadlá a ztěžka jde, poptala jsem se po jejím zdraví a dozvěděla se, že byla dlouho nemocná a že jí část těla i obličeje na čas dokonce ochrnula. Pracovat ale přestat nemůže, protože kdo by je všechny živil? Vypadala unaveně a nemocně, přesto se opět zdvořile zeptala na moji pražskou kamarádku, která mě před lety navštívila a kvůli které jsem ji tehdy poprvé pozvala, aby jí udělala masáž. Stále si pamatuje, že kamarádka byla svobodná a tak na závěr dodala: „A kdy se konečně vdá? Bez muže přece nemůže zůstat!“

Zákazník si koupí i hlavu a pařáty

(Awoulaba, podle francouzské Wikipedie: termín z jazyka kmene Baolé, který se používá k označení královny krásy. V kultuře Pobřeží slonoviny to jsou ženy se speciálními mírami, které se vyznačují pevným poprsím, štíhlým pasem a co je nejdůležitější, obrovskými hýžděmi.  Awoulaba není obézní, spíš by se dalo říci, že připomíná svými křivkami kytaru.) 

Planoucí strom

„Tomuhle stromu se říká ,flamboyant'“ upozornila mě  kamarádka Valérie „a říká se, že když kvete, je takové teplo, že z toho umírají lidé“. Dívala jsem se na žluto-oranžovo-rudé květy a zdálo se mi, že opravdu hoří, protože flamboyant ve francouzštině znamená planoucí nebo také hořící. Nějak mi ta slova nešla z hlavy a všude, kde jsem planoucí strom viděla, se mi zdálo  ještě větší teplo, což už snad není v tomto období roku možné. Ale co nezmůže příroda, dokáží  lidé a tak se pod kopcem, na kterém stojí náš dům, celý týden pálilo. Rozpálený vzduch nesnesitelně páchl a zahradou poletovaly spálené kousky všeho možného. Když jsem se podívala na terasu, na stůl s čistým ubrusem a bílou podlahou, vypadalo to, jako by tam právě napadl černý sníh. I voda v bazénu byla černá. Obrovský pozemek pod kopcem, na kterém za minulého prezidenta někdo začal stavět velkorysou skupinu vil a který zůstal opuštěn a práce zastaveny, evidentně převzal nový movitý majitel a nejprve ho „uklidil“. Což v Africe může znamenat jen dvojí: oheň nebo vodu. Ale ne v nějakém směšně omezeném rozsahu, ale podle hesla "když už, tak už". Pálí se všude a s vervou, tráva, odpadky, cokoliv. Bez ohledu na to, zda to je uprostřed  hustě obydlené zástavby, bez ohledu na to, že černý a štiplavý kouř se nedá dýchat a ani mu uniknout.

Druhý způsob je ještě nepochopitelnější: hadice a proudy vody. Pokud má Afričan podobně zněčistěnou terasu umýt, nepřinese si kbelík s vodou a mop, ale věnuje energii na to, aby si dotáhl od nejbližšího zahradního hydrantu hadici a začne plochu zaplavovat proudy vody. Ta se smísí se spálenými částečkami a v černých proudech stéká po bílých zdech, upravených chodníčcích, rozlije se i po dvoře a vše dostane jednotnou šedavou barvu. Proto je nejspíš většina domů vybavena nesčetnými venkovními hydranty a hadicemi, ale ne  k zalévání trávy, jak jsem si na počátku myslela. Zeleň a hlavně stromy  k modernímu africkému domu totiž příliš nepatří. Důležitý je beton. Než jsme se nastěhovali do našeho domu, stihla jeho africká majitelka, žijící jinak v Paříži, nechat pokácet obrovský strom v rohu dvora, který zastiňoval celou jeho velkou plochu a zbyl po něm jen pařez o obvodu dvou metrů. Vadil jí, protože narušoval krytinu dvora, kterou je ošklivý beton, který se drolí a pomalu  vnáší do domu. Na dvoře se kvůli přímému žáru nedá od té doby ani parkovat. Také podél vysokých betonových zdí s ostnatým drátem, které obklopují celý pozemek, nechala vysekat vše rostoucí a tak jsem si první měsíce  připadala jako na vězeňském dvoře než se vegetace zase vzchopila. 

Horké období roku umocnily zprávy ze sousedního Mali, kde bývalá koloniální velmoc Francie zahájila ozbrojený útok na pozice islámských radikálů.  Teroristická organizace Al-Káida, která mezi nimi našla nové a vhodné podporovatele, mi už jednou zkazila cestovatelské plány. Byl to na počátku našeho pobytu v Abidjanu, kdy jsem naplánovala cestu Pobřežím slonoviny na jih Mali, zejména za jedinečnou mešitou v Djenné, stojící na základech  z 11. století a ve středověku světově proslulou. Ve stejné době byla ale na severozápadě země unesena smíšená skupina turistů ze Švýcarska, Británie a Německa. Zajímavé bylo, že  jejich místní průvodci a řidič byli propuštěni, protože evidentně nebyli objektem zájmu. Angličana únosci zastřelili, protože Británie nepřistoupila na jejich požadavky. Ostatní rukojmí byla propuštěna, i když podle oficiálních zpráv výkupné nebylo zaplaceno. Prezident Mali prohlásil, že proti islamistům zahájí nelítostný boj. Pro mé uši byla však rozhodující informace, že salafisté nabízejí ohromné sumy jakékoliv teroristické skupině, která jim dodá bělochy ze Západu. Tím byla cesta do Mali škrtnuta. To bylo v roce 2009. 

Teď jsem si naplánovala s kamarádkou velkou cestu po Pobřeží slonoviny. Mělo to být na závěr našeho pobytu v zemi, poté, co po dvou desetiletích krvavých konfliktů nastalo období zdánlivého klidu a míru a země vstoupila do světově propagované etapy "usmíření".  Chtěla jsem vyrazit nejprve severním směrem do druhého největšího města  Bouaké, poté do Korhoga, centra etnika Senoufo, pak pokračovat na západ podél hranice s Mali a  zamířit na pahorkatinu kolem města Man. Cesta měla vést dále na jih podél hranice s Guineou a Liberií přes rezervaci Tai do přístavního města San Pedro a do Abidjanu. Bohužel se opět ukázalo, že cesta na sever země k hranici s Mali nemusí být v této době úplně bezpečná. Oblast u hranice s Liberií už delší dobu tak jako tak platila za velmi problematickou, protože se tam po Gbagbově porážce stáhly ozbrojené skupiny, které stály na jeho straně a spolu s žoldnéři z Libérie, které si Gbagbo původně najal, terorizovaly celý region. Cestu po Pobřeží slonoviny mi tak většina  lidí začala hodně rozmlouvat. 

Své zklamání jsem chtěla rozptýlit četbou nejnovějšího místního bestselleru od známého novináře Venance Konana, který byl vydán pod názvem "Rebel a kamarád prezident". Obálka knihy slibovala satiricko -humoristické čtení o politickém dění minulých let v imaginární zemi, velmi podobné Pobřeží slonoviny. Asi nemám dost smyslu pro humor, protože mi při čtení vstávaly vlasy hrůzou na hlavě: mučení, zabíjení, znásilňování a vyhánění obyvatel, v jižní i severní části rozdělené země  patřilo k běžným scénám.  To vše doprovázela i pro Čecha nepochopitelná korupce, zneužívání státních zdrojů pro sebe, svoji  rodinu a etnikum, násilné praktiky prezidentových milicí a dalších různých skupin, které se nepokrytě a primitivně přiživovaly na jeho moci, včetně šamanů, spirituálních poradců a dalších podivných osob, popisují období Gbagbovy vlády.

Druhá část se zabývá vzestupem mladého bezvýznamného studenta, který v době  vlády "kamaráda prezidenta" s kradeným pasem unikl do zahraničí a poté zahájil svoji kariéru v sousední severní zemi, kterou autor nazývá Fakinasso.  Tam se začaly s podporou tamní vlády připravovat jednotky rebelů k boji  proti vládě na jihu, tedy Gbagbovi. Je to část plná  krutého násilí a plundrování "osvobozené" severní části země. Sám vůdce rebelů má v knize na svědomí mnoho zločinů a jeho příběh končí tím, že se stává po mezinárodním tlaku ke "smíření" jihu a severu premiérem ve  vládě "kamaráda prezidenta" (Gbagba). Naturalistické popisy mi vzaly další kousek chuti nebo odvahy, vydat se na cesty.

Myslím, že bych na autorově místě také příliš klidně nespala, protože onen "rebel se šarmem", jak ho nazývají naivně poloslepá západní média, je skutečná osoba, která stojí na listině zločinců OSN spolu třeba s Gbagbovou manželkou. Teď je momentálně sice pouze prezidentem parlamentu, ale na svoji šanci čeká. A také se dočká, protože je mu teprve 40 let a se svými zkušenostmi a praktikami se v blízké budoucnosti určitě stane prezidentem země. Škoda, že tato kniha nejspíš nebude přeložena do žádných jiných jazyků, protože si myslím, že by mnoho zájemců mělo po jejím přečtení k pochopení dění v afrických zemích mnohem blíž. 

Já mám to štěstí, že se k pochopení propracovávám i praktickými zážitky. Abychom zkonzultovaly s kamarádkou šance a plány na naši africkou cestu, chtěly jsme se sejít v časných ranních hodinách než začne výuku na univerzitě. Přijela s hodinovým zpožděním, což není neobvyklé, protože bydlí ve čtvrti, ze které vede jediná silnice podél laguny a kolem nového prezidentova sídla, což v Africe znamená velký dopravní problém. Navíc se zde staví nový most a na silnici je každé ráno několikakilometrová fronta aut. Podle místních zvyků většina řidičů řeší problém  tak, že ve frontě nečeká, ale jede podél silnice a čekajících řidičů nebo prostě v protisměru a pak se natlačí zpět do řady aut. Když kamarádku začal ze strany atakovat agresivní řidič, aby ho nechala vjet zpět do kolony stojících aut, rozhodla se, že ho nepustí. Výsledkem bylo, že jí zdemoloval celou boční stranu auta, jak se ji snažil "přesvědčit", aby ho pustila před sebe. Byl nucen se zařadit za ni, protože další řidič podobně silné nervy a odhodlání neměl a pak začal ostentativně telefonovat s jasným poselstvím, že na celé věci je vinna ona.

Večer mi pak poslala e-mail, ve kterém mi popsala svůj  zážitek z univerzity: " Opravdu si myslím, že přestože všechno se tu tváří tak mírumilovně, v lidech vězí  obrovský agresivní potenciál. To se ukázalo zase dneska, kdy jsem měla mít čtyřhodinovou přednášku. Učebnu byla pro mě rezervovaná, ale když jsem tam dorazila, byla už obsazena studenty španělštiny. Co jsem měla se svými 150-180 studenty dělat? Přednáška na louce v tomhle vedru a při tom množství opravdu není možná. Starý profesor španělštiny se ohradil, že mu zavolali, že tu má v tuto dobu učit a to dělá. Zástupce studentů, kteří sál protiprávně obsadili sice uznal, že je rezervován pro mě, ale trval na tom, že zůstanou, protože přišli první. Zůstali proto sedět, začali se hádat s mými studenty, kteří se cpali dovnitř a někteří hispanisté (hlavně tlusté a  primitivněji vyhlížející dámy) vyskočili na lavice a začali předvádět mix z kmenových tanců a Coupé Décalé. 

Pak přišel zástupce z děkanátu a nařídil profesorovi a studentům španělštiny, aby učebnu vyklidili. Odmítli. Vedoucí katedry hispanistiky volal zástupci studentů, že musí odejít. Odmítli. Pak volal vícekrát děkan a mluvil s profesorem i studenty, aby jim řekl, že musí sál opustit. Odmítli. Nato řekl profesor studentům, že když nemůže přednášet on, tak nikdo. A pak začala řež. Přímo v učebně. Ty tlusté mašiny ječely nadšením, dál tancovaly na lavicích a vytáhly mobily, aby rvačku nafilmovaly. V tu chvíli jsem si dokázala představit, jak se mohlo stát, že na lidi naházeli pneumatiky, zapálili je a to celé bylo pak k vidění na You Tube."

Tón vyprávění i jeho závěr přisuzuji kamarádčině rozčilení. Přesto si nejsem vůbec jistá, jestli o naší cestě po Pobřeží slonoviny bude vůbec ještě uvažovat, i když francouzská invaze v Mali se chýlí údajně k úspěšnému konci. 

To není konec světa, ale úklid ve městě

V popředí flamboyant, v rohu zbytek stromu a krásný beton s neméně krásnou zdí

„